Realitní kancelář nemá vůči klientovi jen obchodní závazek, ale i zákonné povinnosti, které ve smlouvě nelze obejít. Stanovuje je zákon č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování. Mezi povinnosti realitní kanceláře patří informovat klienta o vadách nemovitosti, předat výpis z katastru, dodržet pravidla úschovy peněz (zprostředkovat ji smí jen u banky, notáře nebo advokáta) a dodržet pravidla proti praní peněz i pravidla ochrany osobních údajů. Kdo tyto povinnosti nesplní, riskuje spor s klientem i kontrolu živnostenského úřadu.

Zákon se vztahuje na každého, kdo realitní zprostředkování provozuje jako podnikání, ať jde o síť poboček se značkou známou z billboardů, nebo o jednoho makléře na vázanou živnost. Rozhoduje samotná činnost, ne velikost firmy. Kdo za odměnu zprostředkovává prodej, koupi nebo pronájem nemovitosti, musí dodržovat tatáž pravidla jako etablovaná kancelář s desítkami zaměstnanců. Klient tak má nárok na informační povinnost i u malého lokálního makléře.

Co musí makléř zjistit a sdělit o nemovitosti

Zákon v § 12 ukládá realitnímu zprostředkovateli informační povinnost vůči zájemci o koupi nebo pronájem. Musí mu sdělit konkrétní závady a omezení, která se k nemovitosti váží a plynou z veřejných seznamů, typicky z katastru nemovitostí. Jde třeba o zástavní právo, věcné břemeno, exekuci nebo zákaz zcizení.

Povinnost ale nekončí u toho, co je vidět v katastru. Makléř musí upozornit i na vady, o kterých věděl nebo o kterých se vzhledem ke své odborné péči dozvědět měl. Vlhké zdi, netěsnící okna, hlučné sousedství nebo spor o hranici pozemku se tak mají dostat ke klientovi dřív, než podepíše rezervační smlouvu. Odborná kancelář si tyto informace ověřuje u prodávajícího a v dostupných veřejných rejstřících, ne že spoléhá jen na to, co jí majitel sám řekne.

Typickým případem bývá byt po dědickém řízení, na kterém zůstalo zapsané věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch původního majitele. Do katastru se takové omezení dostane rychle, horší je to s věcmi, které tam vůbec nejsou. Praskliny ve zdi po sousední stavbě, opakované zatékání do sklepa nebo spor se sousedem o parkovací místo se v listu vlastnictví neobjeví a makléř o nich musí vědět z vlastního šetření na místě, ne jen z papírů.

Čím se liší makléř od realitní kanceláře a co pro klienta obvykle dělají, shrnuje přehled jak fungují makléři a realitní kanceláře. Jak s makléřem jednat a co si od něj na první schůzce ověřit, popisuje text o tom, jak jednat s realitním makléřem.

Výpis z katastru jako opora smlouvy

Smlouva o realitním zprostředkování musí mít písemnou formu. Zájemci o koupi nebo nájem musí kancelář podle § 11 nejpozději v den podpisu této smlouvy předat výpis z katastru nemovitostí, tedy z veřejného seznamu, který u nemovitosti ukazuje vlastníka a všechna zapsaná omezení. Výpis nesmí být starší než tři pracovní dny. Když ho klient nedostane, může od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření odstoupit. Bez aktuálního výpisu kancelář těžko doloží, že informační povinnost skutečně splnila.

Proto si realitní kancelář výpis vyžádá z katastru krátce před podpisem smlouvy, ne měsíce předem, kdy mohl mezitím vzniknout nový zápis. List vlastnictví ukáže vlastníka, výměru, zástavní práva i věcná břemena, ale nic neříká o technickém stavu domu, energetické náročnosti nebo platnosti stavebního povolení u přístavby. Na tyto body se klient musí doptat zvlášť, výpis z katastru je jen jedna část skládačky.

Podrobnosti, co všechno bývá v takové zprostředkovatelské smlouvě s makléřem a na co si dát pozor při jejím podpisu, řeší jiný článek.

Byt v družstevním vlastnictví je jiný případ

Výpis z katastru řeší jen nemovitosti zapsané jako vlastnictví konkrétní osoby. U bytu v družstevním vlastnictví je to jinak. Vlastníkem celého domu zůstává bytové družstvo a to, co se při prodeji skutečně převádí, je členský podíl a s ním spojené právo nájmu bytu. List vlastnictví v takovém případě ukáže jako vlastníka budovy družstvo, ale nic neřekne o tom, jestli je konkrétní podíl zatížený dluhem vůči družstvu nebo jestli na něm váznou nesplacené splátky anuity.

Makléř, který zprostředkovává prodej družstevního podílu, by si proto měl vyžádat od družstva potvrzení, že na podílu neváznou dluhy, a předat ho klientovi spolu se stanovami družstva. Informační povinnost se tady neomezuje na výpis z katastru, protože ten u družstevního bytu prostě nestačí.

U pronájmu platí informační povinnost podobně jako u prodeje: makléř upozorní nájemce na vady bytu, o kterých ví. Pravidla proti praní peněz se na zprostředkování nájmu vztahují podle Finančního analytického úřadu jen tehdy, když měsíční nájemné přesáhne 10 000 eur. Pak makléř identifikuje pronajímatele i nájemce. Úschova se u nájmu řeší jinak, obvykle jde o kauci, kterou pronajímatel ukládá na vlastní účet. Zákon o realitním zprostředkování na ni nemá tak přísné nároky jako na úschovu kupní ceny.

Kdo může peníze opatrovat a jak funguje úschova

U úschovy kupní ceny platí jasné omezení. Realitní zprostředkovatel podle § 4 zákona neposkytuje úschovu jako běžnou službu a peníze klienta nesmí přijímat na vlastní účet. Úschovu zajišťuje u banky, zahraniční banky, notáře nebo advokáta, bezhotovostně a odděleně od peněz kanceláře. Výjimečně smí peníze přijmout sám, a to jen na písemnou žádost klienta, na základě písemné smlouvy o úschově, na samostatný účet pro každého klienta a s vedenou evidencí úschov, jak uvádí Epravo.cz.

Proč je to takto nastavené? Dřív se stávalo, že kancelář peníze z úschovy prostě použila na vlastní provoz a klient zjistil problém, až když měl dostat zpátky zálohu nebo doplatek. Oddělený účet u regulované instituce tomu má zabránit.

Při výběru mezi advokátní, notářskou a bankovní úschovou stojí za to vědět, že každá varianta má jinou cenu i rychlost vyřízení. Srovnat je se vyplatí ještě před podpisem rezervační smlouvy. Bankovní úschova bývá spojená s konkrétním produktem dané banky a hodí se, když kupující řeší i hypotéku u stejného ústavu. Advokátní a notářská úschova se naopak dají sjednat nezávisle na financování a často je volí strany, které si chtějí zachovat volbu banky nebo platí v hotovosti z vlastních úspor.

Jedna věc bývá v inzerátech matoucí: pojem „úschova u makléře“ se v praxi většinou týká smlouvy, kterou kancelář jen zprostředkovala u banky, notáře nebo advokáta.

Makléř jako povinná osoba proti praní peněz

Realitní zprostředkovatelé patří mezi takzvané povinné osoby podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, jak uvádí Finanční analytický úřad na svém webu. V praxi to znamená několik povinností. Kancelář musí identifikovat účastníky obchodu, tedy prodávajícího i kupujícího, a u nájmu s měsíčním nájemným nad 10 000 eur i pronajímatele s nájemcem. Musí si v rizikovějších případech ověřit i původ peněz, kterými klient transakci hradí. A pokud narazí na podezřelý obchod, má ho bez zbytečného odkladu nahlásit úřadu.

U běžné koupě bytu za peníze z prodeje předchozí nemovitosti stačí obvykle čestné prohlášení klienta o původu peněz. U transakcí s vyšším rizikem, třeba při platbě ze zahraničí nebo v hotovosti, se podle FAÚ kancelář nesmí spolehnout jen na čestné prohlášení a musí vyjít z dokladů, které původ peněz dokládají. Každá kancelář s povinností AML musí mít určenou kontaktní osobu, která s úřadem komunikuje.

Vyšší riziko nastává typicky tam, kde kupující platí velkou částku v hotovosti, peníze přicházejí z méně obvyklé země nebo do obchodu vstupuje třetí osoba, která formálně s transakcí nesouvisí. V takové situaci makléř nesmí jen mlčky zprostředkovat podpis smlouvy. Musí si vyžádat vysvětlení a v krajním případě transakci odmítnout, pokud mu klient přesvědčivé vysvětlení nedá.

Co se smí dělat s osobními údaji klienta

Realitní kancelář zpracovává jméno, kontakt, často i údaje o příjmu nebo rodinné situaci klienta, a na to se vztahují obecná pravidla ochrany osobních údajů. Údaje smí použít jen k účelu, ke kterému je klient poskytl, typicky ke zprostředkování konkrétního obchodu, a neměla by je bez souhlasu předávat třetím stranám mimo okruh nutný k uzavření transakce, třeba bance při hypotéce.

Klient má právo zjistit, jaké údaje o něm kancelář vede, a požádat o jejich opravu nebo výmaz, pokud už je nepotřebuje k právě probíhajícímu obchodu. V praxi se tahle povinnost projeví třeba tím, že kancelář po skončení spolupráce smaže kontaktní údaje ze své databáze klientů, pokud s jejich dalším využitím k nabídkám klient nesouhlasil.

Citlivější je situace u dokladů, které klient k obchodu přikládá, třeba kopie občanského průkazu nebo výpisu z účtu při ověřování AML. Kancelář by je měla uchovávat jen po dobu, kterou vyžaduje zákon, a chránit je tak, aby se nedostaly k nikomu mimo lidi, kteří obchod skutečně řeší. Pokud klient narazí na to, že mu kancelář bez vysvětlení nabízí produkty jiné firmy ze skupiny, má smysl se zeptat, na základě čeho jeho údaje k tomu použila.

Pokud klient usoudí, že kancelář s jeho údaji nezacházela správně a přímé jednání s ní nikam nevedlo, může podat podnět Úřadu pro ochranu osobních údajů, který dozoruje dodržování pravidel zpracování osobních údajů v Česku. Úřad podnět prošetří a může nařídit nápravu, v praxi to ale bývá krajní krok až poté, co klient žádost o vysvětlení nebo výmaz zkusí vyřešit přímo s kanceláří.

Pojištění, které má chránit klienta, ne kancelář

Zákon ukládá realitnímu zprostředkovateli sjednat pojištění odpovědnosti za škodu, kterou by mohl způsobit při výkonu své činnosti. Podle Epravo.cz jde o limit nejméně 1 750 000 Kč na jednu pojistnou událost a nejméně 3 500 000 Kč za více událostí v jednom roce. Kdo si chce být jistý aktuální výší, ověří ji v platném znění zákona.

Pojištění slouží klientovi, ne kanceláři. Pokud makléř klientovi způsobí škodu, třeba chybou ve smlouvě nebo opomenutím důležité informace o vadě nemovitosti, má klient z čeho škodu uplatnit, aniž by čekal, jestli na to kancelář sama má peníze.

Kancelář si pojištění sjednává a platí sama, klient za něj nic neplatí navíc. Doklad o platné pojistné smlouvě by přitom neměl být tajemství. Seriózní kancelář ho na požádání ukáže, stejně jako výpis ze živnostenského rejstříku, kde je vázaná živnost realitního zprostředkování vidět.

Kolik stojí porušení zákona a kdo to kontroluje

Porušení zákona nekončí jen stížností klienta. Zákon stanovuje přestupky a pokuty, které hrozí přímo kanceláři, pokud úřad zjistí, že povinnosti neplní.

Dozor je rozdělený mezi dva úřady. Obecní živnostenský úřad kontroluje, jak kancelář dodržuje pravidla úschovy peněz a jestli splňuje podmínky odborné způsobilosti a bezúhonnosti osob, přes které živnost provozuje. Ministerstvo pro místní rozvoj má na starosti dohled nad povinným pojištěním, včetně toho, že mu kancelář do 10 pracovních dnů od uzavření pojistné smlouvy a po každé změně limitu nebo spoluúčasti sama předloží stejnopis nebo úředně ověřenou kopii smlouvy.

Podle Epravo.cz se výše pokut liší podle typu porušení. Za nedostatky u úschovy peněz může živnostenský úřad uložit pokutu až 500 000 Kč. Za to, že kancelář nemá sjednané nebo udržované pojištění odpovědnosti, hrozí pokuta až 1 000 000 Kč, za nepředložení dokladu o pojištění ministerstvu ve stanovené lhůtě až 100 000 Kč.

Pro klienta z toho plyne jedno. Kancelář, která odmítá ukázat pojistnou smlouvu nebo mlží kolem toho, kde leží peníze ze zálohy, neporušuje jen smlouvu s ním. Pokud pojištěná vůbec není, hrozí jí od úřadu pokuta až milion korun.

Na co si dát pozor

Platná informační povinnost a úschova u regulované instituce nejsou jediné, co klienta chrání. Stojí za to si ověřit, jestli kancelář, se kterou jedná, skutečně má realitní zprostředkování v předmětu podnikání a jestli její pojištění odpovědnosti aktuálně platí. Pojistku potvrzující uzavření pojistné smlouvy musí kancelář klientovi podle § 8 na vyžádání předložit.

Dalším rizikem bývá snaha obejít písemnou formu smlouvy nebo podepsat rezervační smlouvu bez přiloženého výpisu z katastru. Takový postup sice hned neznamená podvod, ale klientovi ubírá doklad, kterým by mohl v případě sporu doložit, co mu kancelář slíbila. A pokud kancelář nabízí, že peníze z úschovy „si prozatím podrží sama“, jde o situaci, která s platným zákonem nepočítá a klient by v ní neměl pokračovat.

Pozor i na opačný extrém, kdy klient z obavy o vady trvá na tom, aby mu makléř písemně potvrdil úplně všechno, včetně věcí, které ani jeden z nich nemůže v danou chvíli vědět. Informační povinnost se týká toho, co je v katastru a co makléř zjistil nebo zjistit měl. Nejde o záruku, že se na nemovitosti po letech neobjeví skrytá vada, o které nikdo nevěděl.

Klient, který si tyto body ověří ještě před podpisem smlouvy, si ušetří případné spory o to, co mu bylo, nebo nebylo řečeno. A kancelář, která je bez zaváhání doloží, tím zároveň ukazuje, že o klienta stojí víc než jen o podpis na rezervační smlouvě.